O józe se píše již v jedněch z nejstarších spisů světa, ve védách. Vědci se domnívají, že tyto nejstarší hymny a filozofické texty vznikly ještě před příchodem předků dnešních Indů ze severu na indický subkontinent, tedy tisíce let před narozením Krista. Po mnoho generací se předávaly ústně, z Mistra na žáka. Přitom však zůstávalo původní poselství slovo od slova přísně zachováno, neboť u veršů psaných v sanskrtu nelze změnit nebo vypustit ani jediné písmeno, aby se nenarušila celková gramatická a veršová stavba. Teprve Maháriši Vjása (nazývaný také Véda–Vjása) védské hymny sesbíral a převedl je do písemné podoby. Celkem sepsal čtyři védy: Rig véda, Sáma véda, Jadžur véda a Atharva véda. [1]
Védy obsahují hymny, modlitby, mantry a pokyny k provádění obřadů, ale také hluboká filozofická a duchovní pojednání o životě a smrti, hmotě a duchu, o vzniku vesmíru, o duši a Bohu, a neomezují se jen na určitý pojem Boha nebo určité božství.
Védy jsou však srozumitelné pouze zasvěceným. Proto k nim vytvořili jogíni a duchovní Mistři vysvětlivky a komentáře. Nejvýznamnější z nich jsou upanišady. Obsahují filozofické rozmluvy mezi Mistry a jejich žáky o filozofické a duchovní podstatě véd.
Z véd a upanišad se vyvinulo šest filozofických směrů (šástry), z nichž tři mají přímou souvislost s jógou: Védánta šástra, Sánkhja šástra a Jóga šástra. Ve Védántě se nachází filozofické učení jógy [2], v Sánkhja šástře jsou zformulovány hluboké poznatky o přírodě a v Jóga šástře popisuje riši Pataňdžali (kolem roku 200 př. Kr.) zásady a techniky rádžajógy.
Dalším zásadním spisem jógy je Bhagavadgíta. Pojednává o etice, světovém názoru a jógové nauce poznání a zároveň obsahuje i praktický návod na dosažení sebepoznání a realizace cestami jógy.
Poznámka redakce:
Poselství jógy opatrovalo a šířilo mnoho světců a duchovních Mistrů. Paramhans šrí svámí Mahéšvaránanda náleží právě k té posloupnosti Mistrů, kteří udržují poselství jógy živé a předávají ho dál. Jeho Mistry jsou:
Šrí Alakhpurídží – Mistr Himálají, opředený pověstmi, o kterém se říká, že se prý podle přání materializuje i dematerializuje. Je provázen zástupem žáků, kteří se s ním čas od času objevují a zase mizí.
Jedním ze žáků šrí Alakhpurídžího je Paramjógéšvar šrí Dévpurídží, považovaný za ztělesnění Šivovy síly. Šrí Dévpurídží působil od poloviny 19. století v oblasti Sikar v Rádžasthánu (severní Indie) až do roku 1944, kdy opustil své tělo.
Šrí Dévpurídží je Mistrem šrí Díp Nárájana Maháprabhudžího , který také žil a vyučoval v Rádžasthánu. Šrí Maháprabhudží se zrodil již jako osvícený, jako pravá inkarnace lásky a moudrosti. Esence jeho učení zní: „Miluj každého tvora alespoň tak, jak miluješ sám sebe.“ Šrí Maháprabhudží opustil tento svět v roce 1963 ve věku 135 let.
Duchovním následovníkem šrí Maháprabhudžího byl Paramhans šrí svámí Mádhavánanda, který žil ve svém ášramu v Rádžasthánu a modlitbou a meditací působil na blaho celého světa. Sepsal životopis svého Mistra v knize „Lílá Amrit – božský život šrí Maháprabhudžího“. Paramhans šrí svámí Mádhavánanda opustil v roce 2003 tento svět a vstoupil do mahásamádhi.
Jeho následovník Mahámandaléšvar Paramhans šrí svámí Mahéšvaránanda (svými žáky nazývaný „Svámídží“) přinesl poselství jógy na Západ, do Evropy, Ameriky a Austrálie, a je tvůrcem systému „Jóga v denním životě“ předkládaného v této knize. Za své zásluhy o rozvoj tělesného, duševního, sociálního a duchovního zdraví získal četná mezinárodní ocenění. V Indii mu byl udělen čestný titul „Doctor of Yoga“ (doktor jógy) a „Professor of the Spiritual Science of Yoga“ (profesor duchovní vědy jógy). V dubnu 1998 byl vysvěcen za Mahámandaléšvara řádu Mahá Nirvaní Akhara.